Jak to vidí ... Pavel Švejcar

01.05.2021

UNIFY - POROD A ŠESTINEDĚLÍ 

Byl jsem osloven kolegou Vladanem Toufarem, abych napsal pár slov ke 30 výročí UNUFY. O tom, jak UNIFY "nosila plenky". Tak to zkusme. Začneme trochou historie.Před listopadem 1989 kategorie fyzioterapeut v ČSSR neexistovala. Měli jsme, v rámci socialistického zdravotnictví odbornost rehabilitační pracovník. Jeho kvalifikací bylo dvouleté, pomaturitní nástavbové studium, navazující na "zdrávku" a později případná atestace. Tomu také odpovídalo profesní zařazení "rehabilitačních sestřiček". Důležitý impulz přišel už počátkem 80. let minulého století, kdy vzniklo vysokoškolské studium rehabilitace a tělesné výchovy při FTVS UK. První absolventi tohoto studia promovali před rokem 1989 a díky nim zesílil tlak na zlepšení postavení rehabilitačních pracovníků v rámci zdravotní péče. Těsně po listopadu 1989 se v Mariánských lázních konala konference Rehabilitační omladina. Odborná témata však byla zatlačena do pozadí díky politickým událostem. 

Přímo na konferenci spontánně vzniklo profesní fórum, na kterém špičky tehdejší rehabilitace, spolu s řadovými účastníky, euforicky filozofovali a plánovali "světlé zítřky" našeho společného oboru.

Atmosféra byla úžasná. Už zde ale silně zazněly hlasy některých rehabilitačních lékařů, hájící zařazení rehabilitačních pracovníků do role jakýchsi "rehabilitačních řemeslníků". Ti měli pracovat pouze na předpis lékaře, prakticky bez možnosti diagnostikovat a následně volit léčebný postup. Lékaři měli oporu v Lékařské komoře, my nikde. Proto už zde se začalo mezi fyzioterapeuty mluvit o potřebě vlastní "komoru" založit.

Dalším důležitým počinem bylo profesní setkání, zorganizované kolegou J. Berkou. Konalo se v posluchárně na Albertově v roce 1990. Tam přítomní odhlasovali vznik profesní organizace - Unie rehabilitačních pracovníků /URP/. Z dobrovolníků, jež byli ochotni pro tuto ideu něco udělat, vznikl přípravný výbor, s úkolem URP formálně založit. Protože J. Berka v něm odmítl pracovat (měl, dle mého názoru, vždy blíž k politice a podnikání než k rehabilitaci), souhlasil jsem, ač ne moc rád, s jeho vedením. Znamenalo to totiž jen spoustu dobrovolné práce a času. Považoval jsem to však za důležité a nikdo jiný k tomu nebyl ochoten. Tak trochu v souladu s tehdejší, ale možná i dnešní, "českou povahou". 

Chtěl bych zde proto na tomto místě poděkovat všem kolegyním a kolegům, kteří se na práci přípravného výboru podíleli. Neměli jsme žádné prostředky. Dočasný azyl pro pracovní schůzky jsme našli, především díky Marcele Sekyrové, na rehabilitaci neurologické kliniky v Lipové ulici v Praze. A protože jsem bydlel nedaleko, někdy také u mne doma. Postupně jsme si určili priority, týkající se profesního pojmenování fyzioterapeut, přechodu na vysokoškolské vzdělání a ve vztahu k lékařům nahradit vztah podřízenosti partnerstvím. Dlouhodobým cílem bylo oficiálně, jasně definovat zodpovědnost a s ní související míru nezávislosti fyzioterapeutů v procesu léčebné péče. URP byla oficiálně zaregistrována 13.5.1991. Na ustanovující valné hromadě byl přípravný výbor na dobu jednoho roku v téměř nezměněné podobě potvrzen. Vznikl výkonný výbor URP a já jsem byl zvolen jeho prvním předsedou. Pracovní podmínky se tím ale nezměnily. 

Dál se pracovalo dobrovolně a více méně v soukromí. Přesto, že jsme byli pouhým občanským sdružením, začínalo se dařit. Navázali jsme kontakty s obdobnými organizacemi v zahraničí /např. Německo nebo Norsko/, připravili jsme vstup do VCPT. Účastnili jsme se jednání na ministerstvu zdravotnictví, týkajících se koncepce oboru a vzdělání. Pečlivě jsem se na tyto schůzky připravoval. Později se však ukázalo, že naše názory nikoho moc nezajímají. Na ministerstvu si asi jen chtěli udělat čárku, že nás pozvali. Proto jsme se pokusili založit profesní komoru ze zákona. Ve spolupráci s právníky jsme připravili jeho kompletní paragrafové znění. Hledali jsme lobing ve sněmovně. Bohužel to nedopadlo. (Jak o tom tak píšu, vynořila se mi vzpomínka na několik dlouhých večerů, možná spíše nocí, jež jsme nad zněním tohoto zákona strávili u nás v kuchyni společně s Pavlem Kolářem, nebo Jirkou Vlčkem, který kvůli tomu jezdil vlakem až z Plané u Mariánských Lázní.)

Po roce práce ve výkonném výboru jsme však toho měli všichni dost. Řekli jsme si: ať to zas chvíli táhne někdo jiný. Nakonec jsem ale zůstal prakticky jediný, kdo do výkonného výboru na další období nekandidoval. Ostatní se nechali přemluvit. Měl jsem pocit, že to beze mě nepůjde. Proto jsem se zavázal, že se dál budu účastnit práce výboru, dokud to bude potřeba. Ale bál jsem se zbytečně. Ukázalo se, že má nástupkyně Jana Hromádková je schopná manažerka a umí vzít za práci. Přesto se moje spolupráce s výkonným výborem UNIFY protáhla na několik let a ukončil ji až Pavel Fuksa, jenž nechtěl, abych mu "do toho dále kecal". No, ale konec vzpomínání.

 Co bych přál UNIFY do budoucna? Předně, dostatek humoru. Bez něj se tato, trochu nevděčná práce těžko snáší. Také bych jí přál, aby si většina fyzioterapeutů uvědomila, že je potřeba ji podporovat. Být jejími členy. V tom spočívá její síla.

 Při jednání s předsedou obdobné organizace německých fyzioterapeutů v r. 1991 mi sdělil, že prakticky žádná instituce v Německu si nedovolí udělat rozhodnutí týkající se fyzioterapeutů, pokud jej předem neprojedná s jejich profesní organizací. Důvodem prý je skutečnost, že jejich organizace sdružuje přes 90% všech německých fyzioterapeutů. Aniž by členství v ní bylo povinné. Není proto špatný nápad se opakovaně pokoušet oslovit fakulty s výukou fyzioterapie a protlačit informace o UNIFY přímo do výuky. Myslím také, že myšlenka samostatné komory ze zákona je dobrá. K tomu je vhodné mít připravený návrh zákona a opakovaně se jej pokoušet dostat do sněmovny. Jednou se to ujme. Také je potřeba dále pracovat na vztahu s lékaři, především FBLR. Pokud chceme přímý přístup k pacientům bez otrockého rozpisu terapie, musíme jasně definovat právní zodpovědnost fyzioterapeutů za jejich samostatná rozhodnutí. Včetně případné jejich trestní zodpovědnosti. A nakonec mám ještě jedno doporučení. Myslím, že kreditní systém celoživotního vzdělávání byl krok správným směrem. Pomáhal zvyšovat kredit fyzioterapeutů v očích odborné veřejnosti. Určitě měl své chyby. Potřeboval opakovaně upravovat, vyladit. Místo toho ministerstvo zdravotnictví populisticky podlehlo tlaku zdravotních sester a jeho zrušením vylilo vaničku i s dítětem. Co na to UNIFY?Teď už ale opravdu končím. Přeji všem našim fyzioterapeutům silnou a dobře fungující UNIFY.


PaedDr. Pavel Švejcar