Jak to vidí...Jiří Vlček

05.05.2021

Mohli jsme udělat víc?

Byl jsem vyzván, jakožto pamětník k napsání vzpomínky nebo zdravice ke třiceti letům existence UNIFY. Zdravice neumím, tak snad zkusím nějaké vzpomínky k začátkům porevoluční rehabilitace a fyzioterapie vydolovat.

Je potřeba předeslat, že začátky profesní organizace fyzioterapeutů, v té době rehabilitačních pracovníků spadají hluboko do 90. let a ty jak víme, jsou jaksi v oparu, zamlžené hektikou doby. První, co mne napadá: "udělali jsme málo"!

Zkusím to trochu rozvést. V roce 1987, když jsem po škole nastoupil do práce jako jeden z prvních absolventů vysokoškolského studia oboru rehabilitace, nikdo nevěděl ani jak nás oslovovat, jestli můžeme "sahat" na pacienty a nemáme pouze metodicky "vést". Každý z vysokoškoláků dělal, co mohl a uměl a co si prosadil. Někdo zakrátko "šéfoval" (za všechny: Pavel Kolář - FN Motol, Jaroslav Berka - FN Vinohrady, Tomáš Hofta - VÚCHR), někdo však třeba jen "zapínal fyzikálku" (nejmenovaní a jen dočasně). Když padl režim a změnily se poměry, věděli jsme, že je čas ke změnám. Chtěli jsme hlavně vědět a také určovat, kdo vlastně jsme a co můžeme. Vznikla "rehabilitační omladina" a začalo vyjednávání s " šéfy" oboru. Ústředním motivem byla otázka: když jsou u nás od roku 1986 vysokoškolsky vzdělaní rehabilitační pracovníci, co se změní v jejich práci a kompetencích (nutné poznamenat, že od prvopočátku jsme bojovali i za většinovou "populaci" rehabilitačních pracovníků i s nástavbovým vzděláním)? Naším požadavkem byla samostatnost profese s možností si určovat jakým způsobem, jakými metodami budeme pacienta léčit a to včetně fyzikální terapie. Lékaře jsme chtěli jako spolupracovníky, ne jako velitele. Jednání probíhala hlavně se zástupci lékařského oboru léčebné rehabilitace (FBLR) a nebyla lehká. Pokud si však dobře vzpomínám, tak ty největší kapacity, za které budu jmenovat profesora Jandu, byly našim návrhům nakloněny. Trochu zjednodušeně to lze vyjádřit: čím vzdělanější a schopnější lékař, tím měl menší problém s emancipovaným "kolegou" fyzioterapeutem, a naopak. Za nitky ale tahali spíše ti druzí. I přesto, že po jednom zvlášť vypjatém jednání jsem držel jednoho z "protivných" lékařů za klopy (ve srovnání s tím, co se dělo v jiných oblastech naší mladé demokracie, to byla až něžnost), naše snahy šly pozvolna do háje. " Mohli jsme udělat víc"!?

O něco později bylo dalším heslem vybudování samostatné organizace, která by nejen hájila profesní zájmy rehabilitačních pracovníků, ale i garantovala jejich odbornost a byla jednoznačným partnerem pro ostatní odborné a profesní skupiny, úřady a později vzniklé zdravotní pojišťovny. Bohužel to se více méně nepodařilo. Tady, ale hledejme chyby hlavně u sebe. V době revolučního kvasu jsme měli prosadit profesní komoru s povinným členstvím, tečka! Později to bylo, dnes je a zítra bude daleko těžší. Tady je nutné zvolat: " Udělali jsme málo"!

VZP vznikla v roce 1992 a všichni jsme byli vykulení. Zdravotnictví se začalo privatizovat, vznikala samostatná zdravotnická pracoviště včetně rehabilitačních, pojišťovny měly povinnost a chtěly uzavírat smlouvy! Platby byly tehdy většinou mizerné a pravidla, stejně jako dnes, velmi prapodivná. V roce 1995, kdy vznikla UNIFY nastal její hlavní úkol prosadit zájmy fyzioterapeutů na poli legislativy a ve vztahu k pojišťovnám. Podařilo se to jen z části. Z právního hlediska jsou statut fyzioterapeuta a jeho kompetence přijatelné. Fyzioterapeut může pracovat na základě indikace ošetřujícího lékaře, podle základní diagnózy, nebo určení léčebného cíle. Vstupem do smluvního vztahu se zdravotními pojišťovnami se ale z něho stává nesvéprávný nevolník, který bez přesně stanoveného postupu terapie nemůže rozhodovat vůbec o ničem. Pokud by fyzioterapeut skutečně pracoval pouze podle "předpisu procedur", což je jasně v rozporu s jeho kompetencemi, danými právním řádem České republiky, nepostupoval by pouze hloupě, ale zcela jistě i " non lege artis". Téměř každý fyzioterapeut zná poučku prof. Lewita o aktuální diagnóze, která vyžaduje neustále korigovat terapii podle aktuálního pacientova nálezu. V tomto světle je předpis " Mobilizace Th 5/6 do extenze 6 x" nejen hloupý, ale jeho realizace evidentně postupem, který neodpovídá nejvyššímu dosaženému vědeckému poznání a tedy nezákonný. Druhým příkladem nesmyslnosti požadavků pojišťoven je to, že Prof. Pavel Kolář by měl zavést kurzy pro všechny lékaře, kteří chtějí metodu DNS přesně a cíleně rozepsat na poukaze FT tak, aby mohla být fyzioterapeuty prováděna. A pozor, ani on nesmí bez přesného rozpisu jím "vyučeného" lékaře jeho vlastní metodu provádět!


Dějiny a vzpomínky jsou důležité, pokud se z nich dokážeme poučit. Namísto dalších reminiscencí bych chtěl ukázat ideální cíle, které jsou podle mne pro fyzioterapii důležité a které by měla profesní organizace prosazovat bez ohledu na jejich bezprostřední reálnost.

  • Přeměna UNIFY v profesní organizaci s povinným členstvím pro všechny fyzioterapeuty pracující v systému zdravotní péče.
  • Prosazení statutu fyzioterapeuta, jako samostatně rozhodujícího se zdravotnického pracovníka, který je definován legislativou České republiky, do smluvních vztahů se zdravotními pojišťovnami. Cesta však nevede vyjednáváním s pojišťovnami na půdě pololegální "Komise pro metodiku", ale jasnými požadavky směřovanými k Ministerstvu zdravotnictví, nebo i soudním napadením "paskvilu", který se nazývá Metodika VZP.
  • Změna seznamu výkonů, který bude více respektovat dosažené vzdělání a základní i postgraduální a zjednoduší a zreální vykazování práce fyzioterapeutů, například platbou za časový výkon práce fyzioterapeuta bez rozlišování kolik "měkkých" technik, mobilizací a různých druhů kinezioterapie provedl.
  • Přebudování kompetencí fyzioterapeutů podle dosaženého vysokoškolského a postgraduálního vzdělání. Současný stav, kdy absolvent bakalářského oboru bez jakékoliv strukturované praxe si po jednom roce od státnic může otevřít samostatné pracoviště, vede k úvahám o potřebnosti a nutnosti magisterského studia a dalšího vzdělávání. Měli bychom si do budoucna stanovit jasná kritéria. Jsem přesvědčen, že oboru by prospělo, pokud by samostatné pracoviště fyzioterapie směl garantovat pouze fyzioterapeut s magisterským vzděláním, a to po absolvování praxe, vybraných specializačních kurzů a složením zkoušky. Můžeme to nazvat atestací. Tento požadavek neznamená, že si nevážím fyzioterapeutů s bakalářským vzděláním, ale je to logický důsledek existence dvoustupňového vzdělání a analogie s mnoha i nezdravotnickými obory a také obrana proti snahám o zrušení magisterského studia a degradace práce fyzioterapeuta. S tím samozřejmě úzce souvisí vzkříšení a rozvoj systému postgraduálního vzdělávání.

Z ohlédnutí se za historií "budování" fyzioterapie mám asi stejný pocit, jako z vývoje celé naší společnosti za posledních více jak třicet let. Něco se povedlo, něco zase ne. Když si nepříjemně připomenu fakt, že dnes na Hradě dlí poťouchlý a zlý stařík a v Kramářově vile StBák, tak z úzce profesního pohledu, na tom nejsme tak špatně. Nakonec ale o všem spolurozhoduje politika, a proto na závěr musím silně zvolat:

"Měli jsme a musíme dělat víc"!!!


Na konec přece jen zdravice.

Přál bych UNIFY, aby byla jako lvice. Bojovala za nás za všechny udatně a dožila co nejdelšího života. Přestože se lvi v zajetí dožívají delšího života, než ve volné přírodě, bývá to jen zřídka více jak třicet let a to je pro ně požehnaný věk. Proto bych ji přál, aby si začala vychovávat nástupkyni - můžeme ji říkat třeba "Chamber".

PaedDr. Jiří Vlček